Kdyby se nejmenovaly Lužické, bylo by jejich jméno Malebné. Pohled na ně je uklidňující – z hřebenů kudrnatých smíšenými lesy důstojně vystupují dominanty, nejvyšší Luž, rozložitý Hvozd, ztepilý Klíč, zadumaný Studenec i královna Jedlová s korunou kamenné rozhledny. Rozložitá suťová pole, překvapivě příkré zalesněné stráně a hluboká údolí, korálky lidové architektury, sakrální památky a ohromující skalní reliéfy štědře rozhozené do lesů, historická města se zámky, hrady, kostely a bazilikami, zrcadelné hladiny rybníků, divoké potoky a říčky spěchající až někam do náruče Labe. A pak tu jsou pozoruhodné stopy lidských životů – sklářské hutě, skalní divadla, rozhledny a turistické chaty pamatující ještě dětský věk turistiky i malé betonové pevnůstky, připomínky odhodlání bránit vlastní hranice… Lužické hory přirozeně pokračují i na saské straně, kde slyší na jméno Zittauer Gebirge, tedy Žitavské hory. Horám jsou státní hranice lhostejné a i lidé mohou už tři desítky let volně přecházet na nesčetných místech ze státu do státu a vnímat tenhle čarokrásný region jako jeden celek. 

Rostislav Křivánek